Církev československá husitská

náboženská obec Praha 4 - Krč

pravidelná setkání

Jr 31,31-34; Žd 5,5-10

J 12,20 – 36 Odpoved reckým poutníkum a predpoved utrpení

Na židovské velikonocní svátky /oslava vyvedení z egyptského otroctví/ pricházeli do Jeruzaléma také proselyté = cizinci, kterí prestoupili k židovství. Existovali proselyté tzv. nižšího a vyššího stupne. Ježíše tenkrát hledali zrejme proselyté nižšího stupne – Rekové, kterí respektovali mravní príkazy židovského zákona, predevším Desatero, ale neprijali obrízku. Temto neobrezaným proselytum nebylo dovoleno vstupovat do vnitrního chrámového nádvorí, mohli vstoupit jen na nádvorí pohanu. Tito Rekové pricházejí za apoštolem Filipem s prosbou, aby jim zprostredkoval setkání s Ježíšem. Bylo to již po Ježíšove slavném vjezdu do Jeruzaléma na oslu. Filip asi umel recky, také jeho jméno je recké, stejne jako jméno Ondrejovo, s nímž se šel Filip radit a spolu s ním šel potom za Ježíšem. Rectí poutníci tedy meli k temto dvema ucedníkum duveru a dobre se s nimi dorozumeli. Chteli se s Ježíšem osobne setkat, poznat ho. Nevíme, zda se Ježíš s temito Reky pozdeji skutecne setkal, evangelista Jan o tom mlcí, nepovažuje to za duležité. Duležitá a podstatná jsou Ježíšova slova, jejich hluboký, duchovní obsah. Tato slova mohl ríkat svým ucedníkum i reckým proselytum. Pán ríká: Blíží se chvíle, kdy budu obetován a oslaven, vyridte to Rekum – za vás i za ne zemru! To je to nejvíc, co pro vás i pro ne mohu udelat! Pán Ježíš prirovnává sám sebe k pšenicnému zrnu, to zaseté do hlíny samo zaniká, umírá, aby vydalo nový život. Podobne Kristova smrt, jedinecná a neopakovatelná, prináší život pro Židy i pro pohany, pro všechny lidi.

A soucasne Kristovi následovníci mají být ochotni ztratit pro Krista, pro víru v neho i svuj život. Nezapomenme, že Janovo evangelium je psáno do situace krutého pronásledování krestanu! – ve 2. stol. po Kr. Tak musíme chápat i verš 25, který by se nám mohl zdát jako velmi silná slova! Cit. J 12,25. Tato slova znamenají /pro nás dnes/: Kdo má na 1. míste sám sebe, kdo myslí jen na sebe a na svuj prospech, kdo má zájem jen o svuj život, a jen o tento pozemský, hmotný, ten se Kristu nutne vzdaluje, ten Krista nepochopil a nenásleduje ho. Skutecný Ježíšuv ucedník, následovník, krestan je ochoten podstoupit pro svou víru i obeti. – Dnes po nás – díky Bohu – nikdo nechce obet života, nejsme pro svou krestanskou víru vezneni nebo vyháneni ze své vlasti, jak tomu bylo dríve. Chce se po nás mnohem méne, chtejí se po nás proti tomu drobnosti, ale ani ty mnohdy nejsme schopni a ochotni udelat, „obetovat“. Treba vzít na sebe konkrétní úkol, urcitou práci pro sbor. Prijít na bohoslužby, na sborovou akci, na jednání RS nejen tehdy, kdy mne se to hodí, jak to vyhovuje mne, ale prizpusobit se druhým, zarídit si to, udelat si cas pro svuj sbor a tedy tím i pro Boha!

Ve 27. verši je evangelistou zaznamenán vnitrní zápas Ježíše tvárí v tvár utrpení, bolesti a smrti. „Má duše je sevrena úzkostí.“ Ježíš byl pravý Buh a soucasne pravý clovek, prožíval tedy zármutek, obavy, úzkost. Nebyl to „borec“, nejaký nadclovek, netecný k bolesti, který by šel nadšene vstríc smrti!! Prepadá ho smutek, strach, úzkost… Presto ví, že utrpení a strašlivá smrt na kríži náleží k jeho poslání. Slova: „Otce, oslav své jméno!“ jsou Ježíšovým vrcholným odevzdáním se, pokorným, poslušným prijetím úkolu od Boha. Otce, oslav své jméno, stan se tvá vule! Na to zaznel hlas z nebe: „Oslavil jsem a ješte oslavím.“ Buh již zjevil sebe, svou moc a slávu v Ježíši z Nazaretu, a ješte ji zjeví – predevším jeho vzkríšením. Hlas slyší i lidé kolem – Boží hlas zaznel kvuli nim, aby konecne pochopili, že se zde deje neco mimorádného, že se deje neco mezi nebem a zemí… „Dokud máte svetlo, verte ve svetlo, chodte ve svetle!“ Tím svetlem je pro nás Buh v Ježíši Kristu. On prinesl svetlo, vrelost, lásku, odpuštení do našeho temného sveta sobectví, zla a nenávisti. Dokud máte svetlo, verte ve svetlo a chodte ve svetle! Amen.

(Jindriška Buttová, 5. postní nedele 25. 3. 2012 Krc)

kázání