Církev československá husitská

náboženská obec Praha 4 - Krč

pravidelná setkání

J 6,1-21 Nasycení pěti tisíců a Ježíš kráčí po moři

Ž 107,1-9 Ef 3,14.16-19
Sestry a bratři,
pro dnešní neděli jsou zvoleny dva známé příběhy z Ježíšova života: Kristovo zázračné nasycení zástupů a Ježíšova chůze po vodě – po rozbouřeném Galilejském jezeře.

Doposud jsem vždycky kázala na tyto události zvlášť. Nasycení pěti tisíců bychom dobře spojili s částí O chlebu života (J 6,22-59) – ano, v tom je hluboký smysl příběhu o nasycení. Ježíšovy výroky o chlebu života jsou zařazeny až za oddílem „Ježíš kráčí po moři“.

Jak spojit dané dva příběhy, co je jim společné? Proč jsou určeny pro naše dnešní zamyšlení oba najednou? /Dost jsem si s tím lámala hlavu a snad i srdce./

Hned na první poslech (přečtení) spatřujeme rozdíly:
Čas (doba) událostí: den X večer (spíše už noc)
Místo událostí: hora X voda, jezero (zvané pro svou velikost moře)
(blíže k B.,sídlo božských sil) (sídlo protibožských sil)
Účastníci událostí: zástupy, davy lidí X pouze učedníci (12 nebo méně?)
Ježíšova přítomnost: ano X ne (alespoň zpočátku NE – viz verš 17)

Společné pro oba příběhy jsou zázraky. Pán Ježíš z mála sytí mnohé. Ve druhé události kráčí po vodě (ještě k tomu rozbouřené), uklidňuje ji (vodu) i své učedníky a způsobí, že jsou najednou (zázračně) hned u břehu.

My lidé toužíme po zázracích, je to prostě v nás. Děti, mladí se nás ptají – dělá Bůh zázraky i dnes? Co jim odpovídáme? Co si o tom my myslíme?
(Bůh dělá zázraky, ale my je nevidíme! My všechno krásné a úžasné považujeme za samozřejmé!)
Výstižnější slovo pro Ježíšovy mimořádné činy je z n a m e n í.
Znamení je ukazatel směru (směrovka), doporučení cesty, snad i vlídné napomenutí, a především odkaz k Bohu. Pán Ježíš svými činy nechce proslavit sebe. („Nečekám slávu od lidí.“ - J 5,41) Chce v zástupech i v jednotlivcích, v nás vzbudit touhu po Nejvyšším, jehož on sám je dokonalým obrazem, vtělením, zpřítomněním. Ježíš nedělá zázraky pro zázraky, on činí znamení, která nás mají nasměrovat – přiblížit k Bohu.

A ještě je jedno společné pro obě evangelijní události: A to je STRACH.
/To mě při přípravě nejvíc oslovilo./ Tam na té hoře měli učedníci obavy, jak se postarají o takové množství lidí. Jestli jim jejich Mistr řekne, aby ze svých peněz nakoupili pro všechny lidi jídlo – co jim zbude?! (Ani by to nestačilo!) Obavy, strach, navzdory Ježíšově blízkosti a přítomnosti.
Na Galilejském jezeře mají učedníci také strach – zase z něčeho jiného: ze sílícího větru a bouře, z velkých vln, a potom z nějakého přízraku, který se k nim blíží. Učedníci mají strach, děsí se, protože s nimi Ježíš není. A když k nim po vodě přichází (= znamení toho, že je Kristus NAD protibožskými silami, vítězí nad nimi!), když je jim nablízku, nepoznávají jej.


Strach, nejistota, zmatek v nitru, obavy – jsou všude kolem nás i v nás. Strach provází náš život, je jeho součástí. - Dříve jako mladá kazatelka bych v této souvislosti řekla, že je to náš hřích, že to je nedostatek naší víry, že bychom se jako věřící lidé neměli vůbec ničeho obávat a strachovat.
Nyní se mi takovéto rezolutní stanovisko nejeví jako nejsprávnější, nechci používat laciný moralismus. Náš život je opravdu náročný, jsme skutečně ohroženi (jako byli učedníci v té bárce na rozbouřeném moři) – zlými lidmi, náhlými těžkými událostmi, nemocemi, přírodními živly, dokonce zlými silami (ďáblem). Máme oprávněné obavy a starosti. Každý bychom teď mohli vyjmenovat, procházejí nám hlavou naše konkrétní strachy. (Strach z nemoci, ze stáří, ze smrti, strach o práci nebo z problémů v práci, starosti o své nejbližší, o děti, strach o své manželství, materiální starosti – někdy opodstatněné, obava o nově nalezené přátelství, obava, jak ten druhý přijme moje slova – moji reakci, strach o vlastní sbor – o vlastní církev, někdy se bojíme sami sebe, jindy druhého člověka,…)
Víte, co je úžasné? Že se nám Pán Ježíš za to nevysmívá, že naše obavy vůbec nezlehčuje, nepohrdá námi a neodsuzuje nás. On nám rozumí, on nás chápe! Bůh, kterého poznáváme ze svědectví Bible, Bůh, který se nám odhalil v Ježíši Kristu, tento biblický Hospodin nás přijímá takové, jací jsme, stojí při nás v našem strachu, v našich obavách, a v těch našich těžkých situacích nám pomáhá. Vždycky nalezne východisko. Jako tenkrát nasytil Ježíš množství hladových lidí z jedné svačiny malého chlapce, jako tenkrát utišil rozbouřené vody a zklidnil své vystrašené učedníky, stejně tak zklidňuje nás a pomáhá nám nalézat řešení, vnitřní pokoj, pevný břeh (viz verš 21).

Kristus má pro nás připravená stále nová překvapení, obdarování, radosti – jenom je zahlédnout, jenom je dokázat rozpoznat a vážit si jich. Chtěla jsem říci – jenom je uchopit – NE, nelze je uchopit, lze je jen vděčně přijímat, jsou tolik křehké! Jenom to Bohu nepokazit…

„Já jsem to, nebojte se!“ říká Pán Ježíš.
„Já jsem při tobě, neboj se!“


Amen.
( Jindřiška Buttová, 13. 8. 2006 Praha4 - Krč)

kázání